A netřeba mi odpouštěti více.
Za tolik ran já trpím jediný.
Noc přichází mi jako žalobnice,
když pustil den mne ze své mučírny.
Noc vyčítá mi známými pak hlasy,
z nichž ke mně dříve láska mluvila.
Se srdcem mým pak dlouho pohrává si
a odchází vždy nesmířená, zlá.
A v samotu jdu, jež mne vysiluje
před bázní, kterou působí mi hluk.
A v přívalu slov cizích, jež dav opakuje,
vlastního slova slyšeti chci zvuk.
Však neslyším... A v krásné časy dávné,
v pohádek dětských nemizící vzdech
jak k hradu ruinám se moje cesta táhne
s vískami, bání na svých obzorech...
A zdá se mi, jak s nedostupné skály
bych hleděl dolů probuzený, mdlý,
na život dnešku usedavý, malý,
z něhož radosti činů dávno uprchly...
A meč, jejž dříve člověk po svém boku nosil,
by všechny jeho křivdy v místě smyl,
teď měl by snad, když marně dlouho prosil,
by sám jej proti sobě obrátil.
A scéna je už v mlhu zahalena.
Mrak veliký jí na cestu se dá.
Jen kdesi v kout se krčí v pláči žena
a vítr jejím vlasem pohrává.
Mrak odejde a výčitky tu zbudou.
Ty na nový však život nestačí.
Zří divák půdu zdupanou a chudou,
z níž vyroste snad jenom bodláčí.
Obrovská křídla slunce zahalují.
Však do výše se nikdy nepohnou.
Mlhy se zvedly, kamsi v dálku plují
a světla scény splynou s noční tmou.