Když skály umlknou, stráž oddychuje v snech,
a měsíc vyjde mraky strhaný,
komnatu opouštím a stoupám po schodech
do věže zčernalé, kde vězeň spoutaný.
A ve tmě vlhkých zdí, pod tíží hrozných pout
před soudce poklekám, jejž osud se mnou spjal;
svůj meč mu podávám, chci okov odejmout
a pravím zoufale, by moje pouta sňal.
Chci klíče vydati, by projít mohl všade,
on zří však ztrnule, jak bych jej polekal;
dál okov nejtěžší si na své srdce klade
a ruka nabízí je, abych potěžkal...