Ne po žití. Mne jala touha jiná,
jak žitím zbloudilý tak kráčím marně dál:
vždy přijít tam, kde světlo dohasíná,
a tělo chladne, jež jsem miloval.
A myslit si: to oko, jež tu zhaslo,
ty ruce bezvládné že kohos’ hledaly,
to slovo poslední, jež na retech se třáslo,
i touhy poslední že na mne čekaly – – –
Tak chtěl bych, když jsem nad tím tělem stanul,
tou nejkrašší být zblažen závětí:
že v jedné bytosti jak touhy cíl jsem planul
a s ní tak ležel Smrti v objetí.