Mne z lože časně moře zvábilo.
Jak opojen po břehu dosud jdu.
Kol dokola nikoho nebylo,
ni jedné plachty v dohledu.
Dech nedotčené šíře na mne dých.
Z vln bílý racek do modra se tratí.
A vím, zde dávno každý smutek stich,
jej nestačil bych za ním vysýlati.
A jakby moře svátek světilo,
ty v písek šlapeš všechnu marnost svou...
Kol dokola nikoho nebylo,
jen jeden racek vznes’ se nad vlnou...