To nitro moje tichým mořem bylo,
jež nežádalo žádných obětí.
Vždy mlčelo. Nikoho nevábilo.
Však nedalo též jiným trpěti.
Já nemám lásky, abych nenáviděl,
a nenávisti, bych moh’ milovat.
Já při všem myslel, všeho konce viděl,
kam každá loď jít musí ztrozkotat.
A nedám se už nikým vyrušit,
ať s láskou přijde nebo s nenávistí.
Klid nad mnou vzrůstá – úzkostlivý klid,
jak na duši mi padá žluté listí...
Na věky oněmí má slova k odpovědi,
a duše zmučená se zavře ve svůj květ...
Mne ani katané nevnutí do zpovědi
před cestou poslední, z níž nevrátím se zpět.