Tak zvolna šeří se. Vše kolem pusto je.
Melancholii těžkou vydechuje mech.
Já lež jsem opustil a zřek se naděje;
teď čekám znaveně, jak bude po letech.
Mám rád jen kraje ty, nad nimiž rozlity
jsou vůně bolestí a rozvířený spleen.
Mám rád jen zamlklých večerů kraje ty,
jichž lesem přichází v myšlénkách Oněgin.
Ten z očí zmizí ti, jen poodejdi dál;
jen brzo zapomeň, čím kdysi sobě byl. –
Tu hořce pocítím, že bych až zaplakal,
jak bych tu někoho naposled políbil.