V obloze těžká předzvěsť deště.
Moře má barvu divou, zlou.
– Jenom tyhle vlny ještě
se nezavřely nade mnou.
Ve tvář ostré větry dují,
vlas mi hrnou do čela.
Před vlnou zděšen ustupuji,
jak těsně u mne hučela.
A v zběsilém tom vlnobití
tak tiše proti všem jdeš...
Když vlnu zříš se roztříštiti
– zda konce skály vzpomeneš?
Vlny se lámou v její stěny.
– Zděšeně ustupuji zpět.
Samoty bouří obklopený,
chci konec skály uvidět.
Úlomek skály, úsměv ženy...
–Ta mračna chtěl bych staviti.
Samoty bouří obklopený,
chtěl bych se čehos’ zbaviti:
Zbaviti větru, jenž mi v čelo duje,
zbaviti vlny, jež se roztříští,
zbaviti kroku, který ustupuje,
zbaviti všeho, všeho zbaviti!