Ty němý slídiči, jenž v stopách mých se plížíš,
a staneš, když se zastavím, a jdeš, když kráčím dál;
rci, strážce záhadný, proč se mi nepřiblížíš,
a kdybych ohléd’ se, zda bys’ tam ještě stál?
Ty němý slídiči, jenž u snů stojíš mých,
a v chodbách portiku se tiskneš v šero zdí,
rci, stíne nemluvný, čí vyčítáš mi hřích,
kdy žhavý pohled Tvůj mou duši propustí?
Ty němý slídiči, jenž nezván přišel’s sám,
a rtem svým nepohneš! Co o mém konci víš?
Což průvodce já svého nikdy nepoznám!?
Až sami budem’ – dva – zda pak se přiblížíš?