Oblaka bílá nebem tiše jdou.
Já znaveně stisk ruku pod vodou.
Vyplula na vrch, a jak bledá byla;
mou sevřela a zas se ponořila.
Zjitřila bolest, zatím co jsem těšil,
dřív odpustila, než jsem ještě zhřešil.
Vím: touha zemřelá v mdlém mého srdce tluku
se vynořila tu a vztáhla po mně ruku.
V ten smutný den, kdy bílé mraky tiše
se smějí něze hříchů jako cností pýše.
V ten smutný den, kdy ruka ruku hledá
a k útěše jí stačí, že je stejně bledá.
A nevím, zda to minulost má byla
tou rukou, jež se z vody vynořila?
Den zlákal ji, že vztáhla se v mé snění,
by dosáhla tak s mojí odpuštění,
jež jedné ruce nabýt možno není...?
Je žhavý den. Znavený, bledý den,
jen povrch řeky kruhy rozvlněn.
Nevěřím ruce svojí, jež tak bledá,
a myslím, že v tu chvíli jiná kámen zvedá,
ze jiná vraždí, jiná trhá růže,
co moje ruka mdle jen stisknout může
tu, která k tobě až se vztýčí nad vodou...
Oblaka bílá nebem tiše jdou...