Oh, šťastný večere, jenž tichem krvácíš
a v sladkou náhradu sám sebe dáváš v snění:
když život utichl a hvězdy vzplály již,
nad nocí mou rozžehni lampu zapomnění!
Oh, šťastný večere: obsáhnout tvoji tiš,
bych jako vítěz hlubin tvých na hranici tvé stanul...
Je mnoho Duší v modlitbách, jež prosit uslyšíš,
a jimiž, těly Nemocných, dech věčné Smrti vanul.
O nejsvětlejší rozkoši v tvém stínu tělo sní
a po Neznámé Líbané se Duši často zasteskne;
až nad mým modrým jezerem tvé stane klekaní,
dech mlhy vesla ověsí a měsíc v stromech umlkne,
na hladinu tvou vyplujem’ na černých korábech.