Na sen ten svého mládí často vzpomínám,
co snil jsem dávno, nezletilé dítě:
jak ostruhy bych stisk ku slabinám,
za nepřátelskou korouhví se řítě.
A jak bych, vítěz, poklek před Paní,
urvanou korouhev před její trůnem kloně.
A za jediné její usmání
jak šel bych hladit zpěněného koně...
A dnes? Vše pouhý, nedosněný stesk.
Za marností v svém žití jsem se honil.
Jejího trůnu zvýšil jsem jen lesk,
před tváří Paní však se nepoklonil.
A nemoh jsem. Od krčmy poslední
vší bídou prošel jsem a chud se před trůn vrátil.
A pýcha korouhev? Nic nezbylo už z ní:
cizí jsem neurval a svoji vlastní ztratil!