Krajinou smutnou saně moje letí.
Rolničky zvoní, a já pláču v nich.
Když zastaví, to čas je zapomněti,
a jedou-li, mám hlavu ve dlaních.
To je můj život: zasněženou plání
kol ozářených oken divý let.
Stop dlouhou řadu uvidíš to na ní,
a nikdy žádnou, jež by vedla zpět.
Často tě cestou tyhle stopy zmatou.
Uvidíš květy, kterým lásku dej!
Tam vzplápolala moje rozkoš chatou,
tam před odchodem řek’ jsem: vzpomínej!
Krajinou smutnou saně mé se ženou.
Zastaví, jedou... Není pomoci.
Tak mnohé tělo ve pláň zasněženou
vyběhlo za mnou skřehlé do noci.
Teď bez zastávky rolničky mé zvoní.
Žádnému světlu v pláni nekynu.
Ve dlaních hlavu uháním já po ní,
na jejímž konci v sněhu zahynu.