Řada oken druhé strany;
všechen život stichl v ní.
Nové v tobě zjitří rány
mrazné světlo měsíční.
Jako vlas se všude věsí,
jehož znal jsi zrádnou hru.
– Mlčení mne dnes jen děsí
věčně němých prostorů.
Jen snad chvíli... Ticho kolem.
V okna oči upírám.
Nevím ani, zdali kolem
sám tu první zavzlykám.
Jak by náhle celou stranou
domů život zavanul,
všechna okna září planou,
kam lhostejný měsíc vplul.
V světlo, kterým okna svítí,
odváží se všechny sny.
– Do těch oken chtěl bych zříti
jako měsíc lhostejný.
Jako měsíc, který věsí
na vše paprsků svých hru.
– Mlčení mne dnes jen děsí
věčně němých prostorů.