Přede mnou dvanáct princezen. Já jednu volit měl;
ač po třetí jsem přešel je, já přece neuhád’...
Neb motýl, jejž jsem čekal, nesletěl
a na jich bílý šat list růže neupad’.
A velké mlčení se rdělo v květinách,
když s hlavou sklopenou jsem před jich řadou stanul.
Dech světel růžových mým zmatkem tiše táh’,
co záhon květů nezřených tušením Duše planul.
A jak bych upadal v něhu Tvých vzpomínek,
v důvěrném objetí jsem cítil polibek
a křídla průhledná se v modru ozvala.
A když již chvějivě se snesla do zahrad,
tu oči zdvihl jsem – a Tys mne poznala!
To z růží Duše mé květ na tvář Tvoji pad’.