Po břehu moře kráčím sám.
Vše modra úsměv žhavý.
– Tak jednou, v dětství, vzpomínám,
že šel jsem usměvavý.
Týž volný vzduch snad dýchal jsem
v své pohádkové tiši.
Tehdy jsem ovšem byl jen dítětem.
Dnes zdá se mi, že znovu volně dýši.
A v bázni své se skláním ku zemi,
jak neslyšel bych nikdy lidské bědy hřmíti,
ač vím, že každá z vln smrt nese mi,
a že v té zkázy věčno žhavé slunce svítí.