Nám do tváří tak ostrý vítr vál.
– Po kalné řece ledy rychle pluly.
Mně zdálo se, že se tak žene dál
se silou všech, kteří v ní utonuli.
To síly zvuk jsi tehdy slyšela,
ve vlnách sílu jedné řeky pěti.
A proto jsi se tolik zachvěla,
jak nezřel jsem tě nikdy se tak chvěti.
Vzdor proti větru tělem mým se chvěl.
– Po kalné řece ledy rychle spěly.
Já o tragice lidí přemýšlel,
jak na sebe tak těžce narážely.
A ohléd’ jsem se... Stálas’ vedle mne.
Tak bázlivě a mlčky na řeku jsi zřela.
Nárazy těžké, vzdechy tajemné...
Proč aspoň mne jsi tehdy neviděla!
Snad v jednu noc se náhle probudíš
a starý děs tvou duši opět zmámí.
To snad v tu noc huk řeky uslyšíš,
a v proudu uzříš mne, kru mezi krami...