Já v objetí své štěstí,
jsem vyhléd’ z okna ven:
– Dva koně stáli pod ním
a vůz byl připraven.
A zachmuřil jsem čelo.
Mé štěstí prchlo v dál.
A jak mne opouštělo,
já slyšel ořů cval...
A slzy maje v očích
jsem ruce spínal zpět.
Jen divých koní dusot
však slyším nocí znět.
Konečně koně stanou
a vystupuji ven.
Samotou lesní těžce
jak jsem to překvapen!
Kol husté řady stromů...
Hle, moje neštěstí:
nevěřím, že tou cestou
se koně proklestí.
A mrtvé ticho všade.
Já chtěl bych v zajetí
zřít pod okny dva koně
a žalu ujeti...