Když opojení z mého čela mizí,
tu teprv vidím, jak jsem světu cizí.
–– Tón prasklé číše sálem ostře zněl. –
A zdá se mi, jakobych z lože vstával
pod polibkem, jejž Neznámý mi dával,
a který rychle v dálku odcházel.
Snad byl to sen, jejž moje touha čeká,
a který najít nelze u člověka.
– Já marně v tváře tázavě dnes zřel! –
Však v nenávist se moje touha mění:
že ne pro lásku vzal mi opojení
– můj dávný nepřítel!
A starý žel mi znovu vstává v hrudi:
když k lásce mne už nikdo neprobudí,
ať nenávist mou nikdo nevznítí!
Když opojení z mého čela mizí,
tu teprv vidím, jak jsem všemu cizí,
a nedočkavě prahnu, zemříti!