Popěvek slyším smuteční,
který se těžce z duše mojí tratí.
– Façada šedá, okno barokní,
jež neviděl jsem nikdy otvírati.
A myslím si: snad za ním někdo je,
kdo s marnou touhou s lože na ně zírá.
Snad někdo, kdo už příliš slabý je,
a který proto okna neotvírá...
Pohřební tóny duší mojí zněly,
když v ulici jsem stanul zamyšlený...
Jeptišky ruce okno otevřely.
Jeptišky ruce; tiše, bez ozvěny!
A věděl jsem, že za ním dokonal
milenec vůně, prchající ven...
Já zamyšleně v ulici jsem stál
a v podvědomé touze zíral do oken...