Dva slabé vesel údery z tmy daleké:
náš přívozník se blíží, duše má.
Tak sladko je zde čekat na břehu,
kam zavedla nás ruka neznámá.
Jen stiš se; neboť, hle, stop našich nenajdou!
Nám vůně vyjdou vstříc rozkvetlých jabloní,
až předháněni touhou poplujem’,
a vítr v plachty opře se, loď naši nakloní.
Já pochodně svých triumfů pak uhasím
před mrtvým Tajemstvím, jež nikdo nepochoval,
jež za kýms’ jde v snech nocí nad námi,
kam mnohý z Bratří plul, však nikdo nedoploval.
A obejmem’ se vroucně v chvíli té,
až převozník zrosená vesla položí,
až plachet bílou náruč Dálkám otevře
a nikdy více již ji nesloží.