Při lampě nad svým stolem sedím v noci
u okna otevřeného. A hlava,
do dlaní schýlená, tak bolí!
Dole v ulici, pod světlem luceren
veselý nápěv, rychlé kroky chodců...
A kolem dokola, na náměstích a mostech,
ve vzkvetlých zahradách šum života,
za zvuků hudby, skvělé promenády,
a v parku zákoutí snad první lásky marné
polibek první,
nesmělý a vroucí... Potom ticho zas.
A město na tisíce oltářích
zapaluje obět letní noci,
hýřící květy, hudbou, těly žen
a smíchem hvězd. A v tichu,
jež plní pokoj můj tak teplou žádostí,
hřmí všechny jeho hříchy, bolesti a touhy...,
vše klíčí v něm, vše sahá po květech,
jen já zde v noci nad svým stolem,
a s hlavou, jež tak bolí, ve dlaních
sám sebe ptám se, jaké květy
z mé vzrostou samoty? A jaké vůně,
zda rozkošné tak, jak mi těžké byly
ty chvíle, ty chvíle, kdy v proudu života
jak opuštěný ostrov mé mládí odkvétalo?
Ne! Vztyčuji svou hlavu... Lampa dohořívá
a výskot veselí, jež plní promenády,
v mou zapad samotu, tak lákavě a zrádně,
jak pokynutí ženy, jež nás nemiluje...
Sám sebe ptám se: jaké květy, vůně...?