Když se večer v město snáší,
každé okno uzavře,
vítr v listí zaharaší
v alej za dne napadlé,
oko třeští a ret šeptá
neslyšenou nikým věc,
tam, kde se už nikdo neptá,
stojí u vás Cizinec.
Půlnoční van shasne svíci.
Tma vás zmrazí, větrů kvil.
Těžké kroky po ulici
toho, jenž vás opustil.
Marně se však obracela
jeho touha za vámi – –
Tam, kde bolest dohořela,
přijde teprv Neznámý.
Zadržte ho, můžete-li.
Ptejte se, zda odpoví.
Jemu dosud nedozněly
temné písně záhrobí.
Pochopil snad vaši muku,
jak tak v plášti u vás stál?
Snad by vám i stiskl ruku,
kdyby mohl, děkoval!
Nevidíte jeho oči,
odvrácených v cesty cíl.
Práh váš nikdy nepřekročí,
aby vás snad poprosil.
Soucit váš už mnoho zabil.
Pohrdáním vzroste víc.
– Ztratil sebe a tak nabyl
království své bez hranic – –
Marně smutky nebolely,
neumlkl marně ret.
A co jste se dále chvěli,
on tak tvrdý přišel zpět.
Laviny hor, samum pouští,
bouře hřmící skalami:
Kořen strom kde nezapouští,
– pozbyl bolest Neznámý!
Vítr temně v střechy duje,
úpí lípa stoletá.
Jeho ruka ukazuje
v místa ona prokletá.
Směr té cesty blesky nítí,
otvírají před vámi.
Jen tu jednu touhu cítí,
ne už člověk; Neznámý!