Já odvyk’ jsem se bezstarostně smáti,
a žádný smutek nevzruší můj klid.
Já nedoved bych tebe přivítati,
a nevěděl bych, jak se rozejít...
Můj neodvracej pohled, který v dálku hledí.
Po cestě jeho nepřicházej z ní.
Já žádal bych na tobě odpovědi,
již nezaslech bych ani v loučení.
Jen čekat nech mne, mrtvě nech mne státi
se zrakem upřeným kams’ v dálku nebytí.
Já nedoved bych tebe připoutati,
a nedovedl tebe ztratiti!
To moře nech se blížit leskle ke mně.
Chci čekat tebe, jak svůj první den.
Já jenom bídu slyšel v smíchu země.
Do věčna hledět chci, marností vysílen.