Čehosi velkého jsou moje sny vždy chtivé.
Dnes poslední je u moře můj den.
Zřím pod stromovím domky přívětivé
a obzor, jenž je deštěm zachmuřen.
Svou hlavu ve dlaních, tak hledím unaveně
v spleť lan a stožárů, opřen o mostní trám.
Tak zírám lhostejně jak ti, kteří tu denně
se z moře vracejí k hladovým rodinám.
Nebesy, zátokou oblaka těžká táhnou.
Vše je tak ztrnulé, jak já tu stojím mdlý
a čekám, k hladině kdy se už přece nahnou
ty chtivé myšlénky přes nízké zábradlí.
Ta mdloba je mi nejmraznějším smíchem.
Kdos’ se tu zastavil, a jde teď opět dál.
Hlas ovčích stád se roznes’ z dálky tichem,
a maják nad vsí k moři vzplápolal...