Utichlo moře. K středu sama sebe
ustouplo tiše v dálku před zemí.
Jen jeden strom klid večerního nebe
tyčí se chránit svými větvemi.
Ustouplo moře. Jenom jeho řasy,
jež hnaly vlny, zapadly tu v zem.
Jak by si v děsu bylo rvalo vlasy
při útěku na ni pohledem!
Utichlo moře. Litovalo zemi.
A za obzorem dmou se vlny kdes.
A racek zamáv’ dlouze perutěmi
a mrtvě se pak zvolna dolů snes’.
Průplavem úzkým domů plachta pluje.
Nějaké stíny rozeznávám v ní.
Zbraň, hákovici rybák vyhazuje
a mrtvá, lesklá těla tulení...