Vře v duši mojí prudká sopka žhavá,
a bílé květy kvetou blízko ní.
Oh, ani netuší, že vzkvetou do krvava,
až láva vytryskne, vše ohněm potřísní.
Nad krajinou tou v nevědomí smavou
obloha letní, hluboká se klene.
Však za obzorem šlehá vítr travou
a černý mrak se za svou pomstou žene.
Kněz světla v žhavé poledne opouštím svoji sluji,
jak v prsa žen krok bořím v měkký prach,
ku kráteru své duše vystupuji,
kde vidím tělo své již ležet na márách.