Zřím na tě, moře: Jsi jak před léty.
Ty hledíš na mne: Oh, jen zamlč změnu.
Před tebou stojím, nah a prokletý,
jak vrháš ke mně svojí vlny pěnu.
Já prchal jsem, když jsem tě uslyšel
hřmít poprvé v tajemné vášni, ženo.
A dnes tvůj hlas mi znovu nabízel
žár oné vášně, nikdy neskojený.
A poslouchám mně známý bouře hlas,
jenž v smíchu žen se marně snažil skrýti.
Zřím téhož světla otevřený jas,
jenž vlnou ňader chtěl mne oslepiti...
Oh, kolik vln již pro mne musilo
v své touze zničit, roztříštit se v pěny.
A k čemu žel, že přec jen stačilo
dvé blížících se kroků první ženy.