Pamatuješ, jak v severní, pusté krajině,
kde Slunce krvavě nás varovalo
před blízkou nocí, plni tušení,
jsme jeli v povoze kol nehybného močálu;
jak úzkost pojímala Tvoji duši,
a Ty Jsi děsila se z mojí přítomnosti,
neb cítila Jsi slizké mechy v rozkladu!
Jak příliš jsem byl Tobě blízký,
a jak Jsi poručila rychle ujíždět,
ač věděla’s, že nic to platno není?