Ku břehům tvojím, moře, žití mé mě hnalo.
Na zem jsem zapomněl, když u tě usínal.
Jak zcela jiné mně to jitro připadalo,
jež se břehu jsem tvého přivítal.
Roj myšlének mi tříštíš v samou něhu
a obklopujíc tajemstvím, mi odhrnout je dáš.
Jak těšivá je samota na tvojím břehu, –
tak sténám tam, kde teprv začínáš...
Tvé dutí celou noc jsem do snů svojich slyšel
a v žáru slunečním mne lákal vln tvých chlad.
Jsem ten, jenž v tobě utonul, a který z tebe vyšel,
a bolest svou k tvé slávě nechce přirovnat.