Až mlhy se ráno rozprchnou
a květy slib svůj spečetí,
mne uvidíš na kolenou
před sebou zbožně klečeti.
A v nejčistší mé pokání
dáš skanouti svým nadějím
a meč, který mne poraní,
posvětíš božským znamením.
Na cesty mého smíření
dáš praporcům všem zavláti,
by očím moje blížení
opojnou bylo závratí.
Z tvých jiter rosu úsměvů
přenesu celým dnem
a skryju v ticho večerů
až v šťastnou říš tu zapadnem’.
Však snění Duší tajemné
až začne ke mně šeptati,
pak jenom tiše propust mne,
a nesmíš se mne zeptati...