To byla dnes má noc:
já hleděl ve kraj němý.
– Volali o pomoc,
kdo pluli peřejemi.
Neklidné moře je.
Je silné větry vzduly.
Zřekli se naděje,
kdo do peřejí vpluli. – –
Já rahna slyšel praskati
a poděsil se náhle:
hlas svůj jsem slyšel volati
o pomoc, a tak táhle...
A bázní jsem se ještě chvěl.
Klid noci děs můj zvrátí.
– Já nad tisícem loží zřel
snů plachty napínati.
Horečné ruce viděl jsem
upevňovati lana.
– Snad se stožárů shlédli zem,
jež slavně přivítána...
Jak znaveny jsou ruce mé...!
Hvězd záře zvolna bledne.
– Však žádné moře nepojme
snů loďstvo nedohledné.
Běl vzdutých plachet vlní se
v bouřlivém vlnobití.
– Žel, že to loďstvo musí se
v mhách rána roztříštiti...!