Já hluboké tvé oko viděl z blízka.
A jak by všechny těžké svoje hoře
a všechny bouře své, ty krásko Frieska,
v ně uložilo na dno tvoje moře.
Snad o lásce to snilas’ ve svém černém trachtu,
snad její slova ve tvé duši zněla.
Však já tě viděl stopovati plachtu,
jež ve vlnách se kdesi potácela...
Šlas’ davem lidí, hudbou promenády.
Šlas’ nevidouc všech obdiv, zadumána.
Já vím, v té hudbě že ti jako všady
sténala v duši těžká lodní lana...
Ostrova vůně, větrů, ledů, moře
to byla mi tak náhle tebou blízka...
V tom promenády šumu vůně tvého hoře
ty neznámá, má smutná krásko Frieska!