Podzimních větrů duši zaleh’ kvil.
Dotěrným chladem zvlhly naše líce.
Tys’ zradila. Já zradil. Kdo však zradil více?
– Ty slzy jenom vítr vynutil!
A to je konec!? Stichlas’. I já stich.
Bázlivý pohled strnul v listí mědi.
Už do dálky se se mnou nezahledí
dvé tmavých očí, jejich pláč i smích.
Ty stromy ponuře tak dnes se k nebi pnou!
Nečněly tak nikdy nad svazkem dvou duší...
To jistě dnes ty stromy asi tuší,
že mlčky, bez slzí se tu dva rozejdou.
Z nás každý věděl, po tom objetí,
v němž naposled se naše těla chvěla,
že pro sebe ta na vždy odumřela,
jim láskou vstříc se nelze zachvěti.
Sklál puklý kaštan ostrých větrů kvil,
znamení smrti napsal v naše líce.
Ta tesknota! Ze zrady? Ne: kdo zradil více.
– Ty slzy jenom vítr z oka vynutil!