To nevím proč, když za posledních dnů
se péra svého znovu uchopím,
že orla mávat vidím ve svém snu
rozepiatým, širým perutím.
Tou visí zjitřenou jsem chvěl se ještě dnes
a jako zraněný mi zobcem bolel zrak:
že s výše oblačné se orel ke mně snes
a s číms’ jak kořistí se ztratil do oblak.
Já nešťastného vzpomněl dítěte,
jež od prahu pták dravý unese,
pro které květ ze země nekvete,
a do dálky jež slabé ruce pne...
O dítěte těch rukou dnes jsem snil,
jak rozpiaty by před mnou ležely,
když s výše už je dravec propustil,
jejž v lítosti své otec postřelí – – – –
A v tvůrčí chvíli často zdá se mi,
že nad hlavou mi orel zamává,
že z mého těla srdce vyrve mi,
po čem mi zbude rána krvavá.
Pak nechci víc už v cizích spárech zřít
to nejdražší, oč jsem se tolik chvěl.
To chtěl bych strhnout zbraň a dravce zastřelit,
jenž s kořistí mi novou uletěl...