My zmlkli jsme. Ta celá krajina
nám připadala zachmuřená, snící.
A jako ten, jenž svoji bolest zná,
jsme nevěděli, co dál máme říci.
Jak do dnes by tu stopy zůstaly
ve hlíně krve vytrysklé a žhavé.
K nízkému nebi houfně vzlétaly
nad pustá pole vrány krákoravé.
A pustil jsem tvou ruku ze své rád.
Nemáme síly, bychom dále lhali.
Proč v tato místa jde jen dokonat,
co v létě kdys’ jsme svojí láskou zvali!?
Nad chudým květem, jenž tu nevyrost,
ve zraku našem dosti slzí zbude.
Pro tragedii vždy zde místa bylo dost,
pro tragedie zde i dále dost ho bude...
A ruku zřel jsem, jež se s hlínou rve;
s krvavou hlínou, bodláčím a klestím...
– Zoraná pole, cesty pečlivé, –
ten kraj však příliš připadal mi scestím...