Ten poslední na břehu zbude květ
pro dlouhý pohled vroucích tvojich díků,
až rudé slunce zaplá naposled
do nízkých křovin plodů pamelníku.
A srdce moje potom pochopí,
že nemůže už zahřát paprsek ten rudý.
Až ještě níže slunce sestoupí,
já bolest svoji ukryju pod keř ten chudý. –
Břeh hladiny tma pláštěm zhalila.
Jen srdce tep jím nelze utlumiti...
– Snad větší bolest by to nebyla,
na místo v břeh, tak ke dnu sestoupiti...