Zda dotekne se jednou mého čela
hedvábná ruka ženy vysněné,
jež všechny city mé by rázem rozvučela,
i srdce moje, dávno kamenné,
jež našla by skráň mou juž ověnčenou
v předtuše Příchodu, v předtuše Čekání...
Jsi vůní k břehu mému věčně zanášenou
a jméno tvoje: Věčné Zklamání!
Starý smutek ve mně zasténal
a lítost stará duši moji jala.
Nad tím, kdo mužem, aby miloval,
a tou, jež příliš ženou, aby neklamala.