Jak loni zas se dívčí těla chvějí,
jak loni zas jdu cestou svojí sám.
Skolébán věčnou svojí beznadějí
se k jarním vůním dlouze přissávám.
Zas hýří noc, tělesná krása ženy,
a s ostrovů stlumeně hudba zní.
To duše lesních rohů jak šíp vysílený
rozchvěna klesá v paprsk měsíční.
Zas hudba zní a hýří krása ženy.
Než přijdu blíž, odcházím poraněný,
než napnu luk svůj, poraním se sám.
A v lítosti, že všechno jedem je ti,
cos odmítal vždy dříve okoušeti,
ku číším saháš, smrti nástrahám...