Ach, ano, snad se řeka rozčeřila, a na břehu vrby zašuměly snad. – Že víc než já jsi v noc tu neztratila, chtěl bych ti přísahat.
Na hrobě naší lásky hýřil jsem rok celý. Dnes popěvek mi na rtech mrtvě stich. – Co ty kalné vlny tělo unášely, já slyšel jen svůj smích.
Tak myslil jsem, že jsem už zapomenul, na hrobě lásky hýřil jsem rok dál; pro nová jitra novou duhu sklenul, a vše, cos’ nebyla ty, přivítal,
na hrobě naší lásky chtěl jsem z opojení svůj celý příští život zbudovat, už nezlákat se v žádné probuzení, a tak nad svým hrobem spát...
Však dnes vše schladlo. Všechna srdce cizí. Něm choulím se před poznáním tím v kout. Že obraz tvůj mi z očí nevymizí, já chtěl bych oslepnout.
A dnes to přišlo... Černý prapor vlaje, kde radost svou jsem mohl odpoutat. Mně právo na smích neber, když jsi nedala je! Proč nenecháš mne aspoň v snu se smát?
Nad tím jedním místem, kde jsem moh se smáti a kde jsi mi mohla jednou odpustit. A kam mne nikdo víc už nenavrátí, kde spíš než na dně vod jsem mohl zapomnít.
Nad mrtvou láskou hýřil jsem rok celý. Však vypršela lhůta: jeden rok a den! Já neslyšel jsem, jak mne probouzely ty kalné vody a vrb šumný sten.
Však dnes je pozdě. Vše kol mne je cizí. Něm choulím se před poznáním tím v kout. Že obraz tvůj mi z očí nevymizí, já chtěl bych utonout...
Ah, ano. Nad tebou se řeka rozčeřila. A na břehu vrby zašuměly snad. Že míň než já jsi v noc tu neztratila, ti nechci vyčítat!
Cookies on Poetry Cove