Hollandskem vlak můj uháněl.
Vůněmi zahrad a polí;
a mně tak připadlo, jak bych byl šel
kdys dávno jím, až paměť bolí.
Na moře zřím, zraněn do krve.
A zdá se mi v tom širém klidu,
že nesedím zde já tak poprvé,
a poprv’ svou necítím bídu.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.