Dnes hvězdy nesvítily.
Jen všemi okny v dálce město vzplálo,
a z nich jak by se vstříc mi usmívalo
na tisíc bolestí.
A ke světlům těm
ti jedni nesou všechnu naděj svoji,
co druzí smutni za oknem svým stojí,
v jiného světla kolo toužíce.
A zdá se mi, jak by se paprsek
těch světel ke mně prodloužiti chtěl,
bych nové svědectví si bídy odnášel,
od níž chce unikat...
A náhle vzpomínám:
pokoj pln hraček, ozářená stěna
a okenicí okna uzavřená,
– a je mi smutno.