Loď bokem dovlekli na písek a plachty složili;
říkali, zlá že to bude noc, jíž se kdy dožili.
Domů šli. A když mdlý ještě zrak na moře upřeli,
podivnou po vlnách do tmy loď letěti uzřeli.
Tma je pak vzbudila dusivá a lstivá, úkladná noc.
V ospalost vstávání slyšeli tonoucí volání o pomoc...
Dávno a dávno když v ječících tmách jejich bloudila loď,
v dědinu neslo se od moře sladké a lákavé poď!
Z rána již na břehu ženy je čekaly a jejich děti,
než oni nepřišli první den. – Ani den druhý. – Ni třetí.