Byl jeden rytíř... Na zahradní vrátky
jak na rytíře velkých úkolů
on hlasem hromu volal: Zpátky! Zpátky!,
ať potkal žoldáka neb stádo bůvolů.
Pleť hnědou měl, a hnědý vlas měl k tomu,
jenž na chochol byl ale směšně krátký.
– Byl anarchistou! Zbořil mnoho domů,
nikdy se nemodlil a proklel lůno matky.
Když chvíle Vzpoury duši jala náhle,
tu, hněvem bez sebe z kořenů stromy rval.
Co povím dál, ať slouží mu jen k chvále.
On nikdy žádné ženy nepojal!
Jen jednu ženu znal, zlá byla prý jak zmije.
(Jsou ústa, která všecko pokálí – –)
Ta s lancknechtem prý prchla do Francie...
(To jen zlí jazykové o něm říkali!)
A fechtýř slavný, nefechtoval s všemi.
Ty všechny srážel ranou pod zuby.
Ba, jedním rázem ku Všematce Zemi
on připích jednou čtyry holuby.
Král – (nevím který) – v úžas nad tím činem
ty čtyry hlavy do erbu mu dal.
A mnoho matek zvát jej chtělo synem,
(Však jak jsem děl, on ženy nepojal –!)
A od těch dob pro památku všech věků,
(však ať se tomu nikdo nediví!)
štít rytíře, jenž neznal ženských vděků,
měl v znaku čtverou vraždu holubí. –
Měl zašlý pergamen, a říkal o tom písmu,
že předek jím svůj čertu zapsal rod.
(To svědčit mohlo by o jeho anarchismu,
a přijít jeho nepřátelům vhod.)
A ze zármutku rytíř mnoho pije,
ta hnědá jeho tvář, ta nyní smutná je;
on páše zatím dlouhé parodie,
a nechce se už vracet z turnaje,
on nemiluje návrat. Na zahradní vrátky
jak na rytíře velkých poslání
on hlasem hromu volá: zpátky, zpátky!
– a na všecky se strany uklání.