A ty jsi nepoznal, že pod měděným kovem,
v němž do boje šla smutná Duše má,
rty klečí sevřené a nepropuknou slovem,
s mlčící bolestí jež stojí za nima.
A ty jsi neviděl, jak přilba rezaví
na místě, pod kterým proud slzí nepřestával.
I pancíř pro tebe, který byl krvavý...
Poslední znamení – a ty’s mne nepoznával.
A ty jsi netušil, jak mimo sebe jdeme
se hledím spuštěným a rythmy vzdáleni,
koho jsme minuli, že nikdy nenajdeme,
že kdo se obrátí, v sloup solný zkamení!
A my jsme přešli kolem. V dusném mlčení
sta tisíc čepelí se v slunci zažehnulo.
Do mojich nadějí blesk všílil zničení...
Však moje brnění se ani nepohnulo.