Hlas váš, zvony domácí,
jako bouře burácí,
ježto duní za horami;
všední z ňader prchá ruch,
a nám k srdci mluví bůh,
ukládaje žal i klamy.
Jako zpěvem skřivánků
probírá se ze spánku
květorodá v poli vesna:
hlasem vaším sladký cit
ve srdce se loudí skryt,
naděj v blaho budě ze sna.
Věčná v blaho naděje!
Kéž tvá peruť přivěje
srdcím lidským klid i sílu;
aby vášní horký jed
a soběctví mrtvý led
k spasnému se nedral dílu!
Svolávejte, zvonové,
vážní blaha věstcové,
cnostná srdce v šik a řadu,
aby slávy ratolest
po ctném boji lidstva čest
pravdě dala za ohradu!