Za šera večerního
klonívám hlavu v dlaň
a v temném rozjímání
životu splácím daň.
Za šera večerního
sám v tiché světnici
při hlase hodin přísném
vidívám světici,
jíž k hrobu dosvítila
rozmarná umu zář,
jež jak beránek dala
svůj život na oltář,
na oltář klamných blesků
mé bujné hlavičky –
ach! před sebou tu vidím
ty bílé ručičky
a mezi nimi křížek
a kolem růženec
a nad ledovým čelem
z barvínku pletenec!
A tak tu krásně leží
s poklidem oběti. –
Hoj! ďasi hlavy mojí,
zde vaše prokletí!
Což pryč jste uletěli?
Chci: dejte útěchu!
Vy pryč – a srdce puká
při trpkém výsměchu
a dopuknout přec nechce,
tak tuhé žití má –
za šera večerního
své hříchy rozjímá! –
Jak rád bych pomodlil se,
než nejde, nejde to:
kde víry v blaho není,
tam vzdorů naseto. –
A tma se tiše krade
mi v tichou světnici
a svadlou tisknu ke rtům
mladosti větvici.
Ach! vnadné její lístky
již dávno uvadly,
a dávno drahé oči
na věky zapadly;
a dávno srdce krásné
se rozsypalo v prach,
za šera večerního
jen na ně myslí vrah.
Hle, černá tma jde kolem,
v peleši usnul had –
mé horké čelo stydne...
myšlenky, jděte spat!