Hledá, volá, strachem štvána,
po lučinách s pílí mladou
staruška své vnouče drahé.
„Kde jsi, hochu? Pověz slovo!“
z teskných prsou k větrům volá,
bujné mlází prohledává,
až se z rukou roní krupky
horké krve z bodů mnohých;
hledá dnem i hledá v noci,
kdy ji hvězdy v houští svítí:
všude prázdno... všude... všude!
Když se ráno rozhořelo,
nemělo již oko světla
aniž ústa hlasitých slov
aniž nohy zkrvavené
více síly na hledání.
Pomalu se vlekla nivou,
budící se k novu žití,
k chýši klidné s děsným žalem.
Dovlekla se před rodičku,
klesla v mdlobách na zem sirou,
vztáhla krvavé k ní ruce,
zastenala úpěnlivě:
„Marje panno, matko boží,
což mne všecko opustilo?
Nemám syna, nemám vnuka,
mám jen tebe, matko boží!“
V tom jí zastřel oko rouškou
smírce nebes s matkou zemí!
A rodička s obrazu se
snáší září osloněná:
v levici své synka třímá.
pravicí pak duši béře
z chorých ňader věrné matky:
z vetché skříní perlu jasnou,
a ji k prsům svatým vinouc,
v serafů se sneslých kruhu
letí k věčným končinám! –