Čtvero jar se vystřídalo
jedno krásnější než druhé,
a lilie zakvítala
vždy u větší zpanilosti.
Podél toku vůní květů
zlatovlasý klouček běhal
sem a tam ve zvůli mladé,
často usnul v stínu stromů,
kde hovory vedli ptáčci,
až babičky políbení
ze spánku ho probudilo;
pak se vedli do chaloupky.
Jednou jitrem niv ho krása,
nová vždy a svěžejší vždy,
vábila lahodným lícem,
svůdným šeptem mnoho divů
o dáli mu povídajíc:
že mu srdce touhou tálo
dál a dále podívat se.
I šel, kam ho vedla touha,
s lehkou nožkou, s bujnou myslí,
až postanul u chobotu
v houšti křovin čarokrásných
proti žlutým, pustým skalám,
kde bublaje tok se stáčel.
Aj! tu lilji krásnou vidí,
ana kyne hlavinkou mu
náhlou slastí oživená.
„Oj té krásy!“ klouček zvolá.
„Jaký dárek pro babičku,
jak se bude usmívati!“ –
Tak zajásav, ručky sepjal,
na lilji se chvíli díval;
pak rákosím pobrodiv se,
naklonil se k modru toku.
A když matky své se dotkl,
rozpjala tu lokty bílé
a k ňadrům ho přivinuvši,
v jaré rty ho zcelovala,
a slastí se rozplynuvši
do měkkého lůžka si ho
na dno toku s sebou vzala,
kde s ním dřímá v smíru posud
dlouhý, krásný lásky sen! –