Květe lilje bělokrásná
v zákoutí, kde poupě lásky
Víla matka kojívala
i na proutí kolébala,
sen mu sladkou písní loudíc.
Květe lilje v modrém stínu.
Není lilie a jesti to
Víla, ježto v Labi stojí
a po děcku posud touží,
do hluboka toku hledíc.
O! jak často, noci dobrá,
v slzách jsi se rozplakala,
vidouc, ana sličná matka
rozplývá se mroucím stonem,
slyšíc, jak bez konce vzdechy,
z lůna srdce vytrhše se
ústy, v stíny tvé se kradly!
Šla tys, dobrá, k jasné Paní,
vroucím slohem prosila jsi,
aby vánkem poúlevy
osvěžila srdce mroucí.
Hle, a Víla v lilji zkvětla
tam, kde pro své dítě nyla! –