XI.

Potřetí již v líci plném nad doubravou znova zplála matka luna ve hvězd kole o zemi jim pějíc báje:

otec ještě dítko nosil matce Víle k potěšení k chobotu v zátiší stinné. Pak je však víc nepřinesl,

chobotu víc nepozdravěl. Víla posud na labuti, kdy se v spánku tok kolébá, plove tam, kde libou písní

poupátko své uspávala, kde je mlékem kojívala, až na bílém prsu zdřímlo; čeká dlouho, čeká darmo,

v bledou dlani čelo kloníc, v bolnou dumu mysl chorou: otec s dítkem nepřichází. Na chaloupku tichou myslí:

na jinocha, na stařenku v letu myslí; na své dítko bez ustání, jak noc dlouhá! „Kdyže, růže, dáš mi poupě?“

sladký zvuk jí v mysli zvučí – na to kukačka zakuká... Pak na obraz zpomíná si: na rodičku s nemluvňátkem,

kol nichž září světlá záře, k nimž staruška prosby mluví. „Kdo dá dítko, kdo dá dítko?“ zaúpí ret bolem svadlý –

tužba svádí s větrem v závod pro děcko si k chýši jíti: leč víc nesmí na rozkvětlý luh vstoupit okřídlenou nohou...

Velelať tak jasná Paní! Před rodičkou boží klečí staruška i učí dítko ručky mladé k prosbě spínat,

pak si do lože je klade, slabým hlasem o strážcovi anděli mu prozpěvujíc. – V komůrce, kde láska vládla

žezlem, před nímž hlavu sklání v slávě král i otrok v bídě, sedí otec v zamyšlení. Před ním leží rozevřená,

svitem lampy osvětlená dobrých dědův stará kniha. Jeho duch se hrouží do ní a vnímá ty zašlé děje

o recích se statným srdcem, již boj horký pro vlast vedli, rodnou zemi pokropivše perlami své drahé krve

v zdar a k slávě svého lidu. Čte a čte, a nový život z hrobů dávných reků vstává, s dusné rakve srdce jeho

víko sráží mocnou pěstí a velebným hlasem hřímá k srdci v ní položenému: „Vstaň a bij se pro čest vlasti!“

Večerem pak modlívá se s matkou, s děckem k svaté Panně; v modlitbě své zamyslí se, a duch jeho čas přelétá,

bolest svrhá a prach líbá před největším světa rekem, jenžto v srdci národy vše v jeden mocný svazek objal,

z lásky pro no muka hořká s úsměvem se sladkým snášel a jenž ducha, přesáhšího letem svým hvězd miliony,

za jich blaho vypustil jest na ohavném stromu kříže. Když se zima s mladým jarem v podnebesí setkaly,

dal náš mládec rodné chýši, dítku a své matce s bohem; ze služby se lásky vyrvav, vážně kráčel sloužit vlasti

v službu drsnou, v službu čestnou! –